‹ News feed

31.07.2018 07:45

Od týmu žen přes Japonsko a Kazachstán až k zázračnému ročníku Slavie

Slávistický ročník 2001, který se představil i na pražském CEE Cupu, je považován za jeden z nejlepších mládežnických týmů v Česku za poslední roky. Tím, kdo směřuje poslední kroky Žambůrka, Eichlera, Krobota, Koska, Vlčka a spol. před vstupem do dospělého fotbalu, je Pavel Trávník. 52letý kouč při své práci těží i ze zkušeností s fotbalem v Kazachstánu, Japonsku i slávistického týmu žen.

Jak hodnotíte CEE Cup?
Myslím, že jsou tady výborní soupeři. Je to fantastická prověrka pro české týmy i pro ten slovenský. Ten náš okruh se tady může srovnávat s Anglií, Tureckem, Brazílií a to je nádhera vidět, jak se hraje jinde.

Do ligy A-dorostů se chystáte jít s mladým kádrem, hráče z dorazového ročníku jste posunuli do juniorky a vaši devatenáctku teď tvoří kluci, kteří jsou úřadujícími mistry v kategorii U17. Obecně je váš tým považován za velmi nadaný, jak byste ho charakterizoval vy?
Tohle mužstvo má velký potenciál, samozřejmě jsou tam určité věci, které budeme muset řešit, protože kluci pořád budou o rok mladší. Musíme si zvyknout na jiný způsob hry, trochu tvrdší, všechno bude rychlejší. Tomu se uzpůsobila i příprava, hrajeme jen se zahraničními celky. První zápas na Bayernu nám ukázal, co nám všechno chybí a jaké máme přednosti. A řekli jsme si, proč se nepoučit, když nám to někdo ukáže na hřišti? Byli bychom blbci, kdybychom se nepoučili. My jsme si ten Bayern na soustředění dobře rozebrali a vidím, že hráči jdou krok za krokem hodně nahoru.

Jaké přednosti se proti Bayernu ukázaly?
Tohle mužstvo má jednu velkou přednost, že je strašně dobře vybavené kombinačně. A co není pro české kluby typické, umí hrát do plné obrany. Tam vidím strašně velkou výhodu. A zdá se mi, že to mužstvo má strašně dobrý charakter.

Kolik vašich svěřenců tipujete, že se dostane do ligy?
Přál bych to všem, abych se přiznal. Stát se může všechno. Strašně mám rád vítězství, nerad prohrávám a vždycky říkám tady u té kategorie, že když si u někoho za rok za dva někoho přečtu, že tam hraje, je jedno jestli ve Slavii nebo jinde v lize, a hraje dobře, tak jsem se svou prací spokojený. Viděl bych, že jich tam může být hodně. Neříkám ve Slavii, to je těžké, ale hrát ligu...

A to je třeba kolik? Nebudu vás s tím za pár let konfrontovat…
(Smích) Dobře… řeknu šest. Ale ono se vám to tak tvoří, že pak někdo vyletí takovým stylem… jeden příklad vím, ale ten vám neřeknu… kdy se ten člověk v osmnácti úplně změní a z outsidera mužstva se stane lídr. A jelikož jsem to zažil, že se to tak stalo, tak jsem opatrný říkat něco dopředu.

Jak hodnotíte současnou slávistickou akademii a její současné podmínky?
Myslím, že podmínky jsou velmi dobré a mám pocit, že se na nich pořád ještě pracuje, nic není dokonalé. Ale pořád se to snažíme přivádět k dokonalosti. Myslím, že teď mládež Slavie pracuje dobře. Je tam strašně velký kolektiv trenérů a všichni spolu komunikují, řeší problémy mezi sebou, nikdo se nebojí nic říct. Já to vidím dobře.

Na koho ze svých mládežnických svěřenců z minulosti jste nejvíc pyšný?
Víte co, já byl všude vždycky krátce. Až teď jsem se rozhodl, že pokud bude zájem Slavie, tak bych chtěl zůstat déle, a pak se o tom můžeme bavit. Já si na ty hráče musím počkat, snad to vydržím zdravotně, protože někdo to není jednoduché. Samozřejmě někteří hráči, které jsem měl v dorostech, tu ligu hráli, to je pravda, ale prostě tu hvězdičku ještě nemám.

Když jste začínal ve Slavii, tak jste nastoupil k týmu žen. Co vám to dalo?
No… (dlouze přemýšlí) Řekl bych, že mi tahle práce hodně pomohla, ale… (opět dlouze přemýšlí) můžu to říct...

Začínal jsem tam jako mladý trenér, ještě jsem hrál fotbal v Rakousku. Fotbal mám strašně rád, chtěl jsem vždycky trénovat, do ligy jsem se nedostal jako hráč, tak jsem se rozhodl, že se tam dostanu jako trenér. To se mi povedlo a tahle práce mě na to připravila, protože už tam jsem zjistil, že to není jenom o trénování. Zvlášť u těch holek, s nimi se musí povídat. A najednou jsem zjistil, že se řeší i jiné věci a to mi dalo jednu z největších zkušeností...

Kudy vlastně vedla vaše trenérská cesta k tomu, že jste se ocitl u žen?
Já jsem byl takový zvláštní hráč, že jsem každého poučoval. I trenéry. Pak jsem to začal studovat, pak jsem chvilku trénoval dorost na Slavoji Vyšehrad, kde jsem i hrál. Pak jsem dostal nabídku trénovat ženské Slavie. Strašně jsem se tam těšil, protože to je klub, kterému fandím. Byl jsem tam tři čtyři roky. Pak jsem od pana Šusty dostal nabídku trénovat B-dorost Slavie a takhle jsem tam začal.

A jak k tomu došlo, že jste dostal nabídku zrovna k ženám? Pořád se to jeví jako neobvyklá cesta...
To je tak dlouho, že už si to nepamatuji, nějaký rok 93… (smích)

Co se týká vašich exotických angažmá. Zaujalo mě, že jste vedl reprezentační tým Kazachstánu do sedmnácti let. Běžný fotbalový fanoušek si asi nedokáže představit, jaká to byla práce...
Byla to normální práce, musím říct, že s těmi kluky byla hezká. Oni by se hodně chtěli učit, ale bohužel mají smůlu v klimatických podmínkách. Prakticky musejí půl roku vydržet bez fotbalu, čímž ztrácejí to, co mají Jižané jako výhodu, že jsou dvanáct měsíců v teple a můžou si hrát s míčem. V tom mají v Kazachstánu smůlu, že v říjnu se jim, jak já říkám, zavře zem a někdy v dubnu se otevře. Jinak ti kluci mají obrovské předpoklady, zvlášť ti z Jihu, ti jsou rychlí, techničtí. Sever je spíš jakoby ruský, takže se to dá namíchat. Ale to mužstvo má samozřejmě slabiny v taktice, v síle, to v čem nejsou tak systematicky připravení, jako je to jinde, třeba v Evropě. Ale ta práce byla hezká, měl jsem dobrý ročník. Dnes sleduji kazašskou ligu a spousta jich tam hraje stabilně. Jestli Olomouc dostane Almatu, tak tam budu mít dva až tři hráče. A Kajrat Almaty není špatné mužstvo, Olomouc ho nemůže podcenit.

V Kazachstánu jste souběžně s prací u mládežnické reprezentace dělal ještě asistenta Miroslavu Beránkovi v ligové Astaně. Jak se to dalo skloubit?
Tam ty výběry nemají tolik akcí, půl roku tam není co dělat. V Astaně jsem vypomáhal, zvlášť když byl Mirek pryč s nároďákem, kde měl s sebou celý realizační tým. Takže jsem zůstával v Astaně a trénoval s nimi.

Ze svých kazašských svěřenců byste zmínil někoho, kdo je třeba hvězdou tamního fotbalu?
Už asi třetí rok hraje v Kajratu Jan Vorogovskij a ten mě zaujal už když jsem ho povolal do výběru. Když jsme hráli kvalifikace, tak se byl schopen srovnat s evropskými hráči. Když si vzpomenu na kvalifikaci v Chorvatsku, kde proti nám hráli Duje Čaleta-Car, co byl nedávno na mistrovství světa, nebo Alen Halilovič, kterého kupovala Barcelona... Sehráli jsme krásný zápas. Prohráli jsme 2:0, když jsme dostali gól z penalty a sami trefili dvě tyče a měli spoustu šancí. Tam jsme se předvedli dobře a Vorogovskij byl jeden z mála, co se s nimi mohl srovnat jak silově, rychlostně, tak i vybavením jeden na jednoho.

A co vám dalo angažmá v japonském Visselu Kóbe, kde jste byl asistentem Pavla Řeháka?
Jiný pohled na život, úplně... Samozřejmě jsem viděl narvané stadióny. Viděl jsem Japonce hrát ještě v hektice. Dnes už je to klub, který má akademii... Dneska vám přijede jakékoliv japonské mužstvo a zjistíte, že vám pomalu ani nepůjčí balon. Hrají výborně, hodně se zlepšili, udělali pokrok. V té době to ještě bylo, snad můžu říct, v plenkách. Lidsky mi to strašně dalo, nabilo mě to energií na hodně let dopředu.

Od týmu žen přes Japonsko a Kazachstán až k zázračnému ročníku Slavie