17.04.2018 17:00
Fotbalový svátek v Íránu? To když proti sobě nastoupí městští rivalové z Teheránu. Persepolis v červených dresech proti Esteghlal FC v modrém. A právě na lavičce „Modrých“ můžeme od listopadu minulého roku vídat i českého asistenta. Jiří Saňák započal svou trenérskou kariéru v sedmnácti letech, kdy musel skončit s fotbalem kvůli rakovinovému nádoru v rameni. V rámci boje se zákeřnou nemocí přišel o část kostí a svalstva. Během docházení na chemoterapii studoval trenérskou „C“ licenci a nyní si užívá velmi prestižní angažmá po boku světoznámého Winfrieda Schäfera. Jako hlavní trenér se představil také na CEE Cupu, kde s Mladou Boleslaví vyhrál první dva ročníky.
Jak došlo k tomu, že spolupracujete zrovna se známým německým koučem Winfriedem Schäferem, navíc v Íránu, který není zrovna obvyklou destinací pro české trenéry?
Možnost spolupráce s německým trenérem jsem dostal díky přátelství s Petrem Rumanem (bývalým fotbalistou), který dlouhodobě žije v Německu. On mě doporučil Winnimu, který sháněl asistenta. Tato příležitost byla tak lákavá, že jsem se po poradě s rodinou a s nejbližšími přáteli rozhodl pro odchod do Íránu. Popravdě jsem moc neřešil zemi, protože možnost pracovat s takto uznávaným trenérem a světoznámým člověkem v mezinárodním realizačním týmu byla rozhodující. Němec, Čech, Jamajčan a Němec. Paráda!
A nyní mohu klidně potvrdit, že tuto životní a sportovní zkušenost bych nikde nezískal, ani si ji nekoupil (smích). Zpětně uznávám, byl to skok do jiného, nejen fotbalového, světa. Jsem šťastný a hrdý za tento krok. A jsem rád, že v tomto složení chceme i nadále pokračovat. Írán je pro české trenéry neznámá a dost možná podceňovaná země.
Jak byste popsal práci Winfrieda Schäfera?
Winni je trenér, který bez rozdílu respektuje každého člověka v klubu a jednoznačně věří týmové spolupráci. Ví, že bez ní nemůže být úspěch ve fotbale. Má jasný směr tréninkového procesu, způsobu hry, principu hry v obranné a útočné fázi. Ví, co chce hrát. Má tolik zkušenosti, že mě denně překvapuje. Je to šéf a je radost s ním spolupracovat. Obdivuji jeho cit pro hráče, taktiku a individualitu.
Co přesně máte v jeho realizačním týmu na starost?
Moje pozice je naprosto jasná, jsme s kolegou z Jamajky Miguelem Coleym jeho asistenti, vedeme tréninkový proces. Pokud uzná za vhodné, do tréninku vstoupí, společně analyzujeme utkání, připravujeme strategii. Já k tomu připravuji a vedu video rozbory, hodnocení a přípravy na utkání. Trenér po nás denně chce názory, které si nejdříve musím obhájit, vysvětlit, pak si je vyhodnotí a rozhodne. Cítím se v této spolupráci jako trenér, nikoli jako asistent.
Na fotbal smí jen muži, fanoušci stanují před stadionem
Čím vás Írán po fotbalové stránce nejvíc překvapil? Jak byste českému divákovi přiblížil specifika místního fotbalového prostředí?
Překvapení bylo víc. Nejvíc svojí rychlosti hry, nadšením hráčů z tréninků, z respektu vůči nám trenérům od hráčů, zájmem fanoušků… Samozřejmě Írán má i svoje slabiny, ale pozor, všichni se velmi rychle učí a musím říct, že liga se za půlrok zlepšila, hlavně takticky. Překvapila mě popularita Esteghlal FC. Netušil jsem, že je to jeden z nejslavnějších asijských klubů, ke kterému se hlásí až 30 milionů fanoušků. V Teheránu jsou vždy vyprodána derby s Perspolisem. Oba kluby patří vládě, a tudíž mezi nimi panuje obrovská rivalita. Velkým specifikem je, že na fotbalový stadion mohou jen muži. A musím zmínit velkou mánii příznivců klubu, poprvé jsem viděl stanovat fanoušky před stadionem dva dny před městským derby.
Jaký je život asistenta trenéra v populárním teheránském klubu? Na stadiónu pro téměř sto tisíc lidí míváte plno, na instagramu vás sleduje skoro 28 tisíc fanoušků, můžete se v klidu projít po ulici?
Tento aspekt byl pro mě asi největším překvapením. Klidně se projit mohu, ale neobejde se to bez fotografování a zdravení se s lidmi, kteří mě velmi překvapili svojí vřelostí a pohostinností. S Winniem už se klidně projít nemohu, je tady velkou celebritou. Přál bych každému zažít stát na trávníku před stotisícem fanoušků, a ještě k tomu po vítězném utkání. Je to nepopsatelný zážitek, při kterém máš husí kůži po celém těle. Náš klub má fanoušky po celém Íránu a pokud hrajeme venku, tak je například 25 tisíc fanoušků na stadionu a z toho 20 tisíc je v modrém.
Jak se s vaším angažmá vypořádává vaše rodina? Je v Íránu s vámi vaše žena a děti?
V Íránu jsem sám, byla to zkouška nás všech. Fotbalista nebo trenér nemůže být bez podpory rodiny. Díky technologiím jsme v pravidelném kontaktu a mluvíme spolu mnohem víc než předtím. Díky rodině mohu prožívat svůj sen. Je to neuvěřitelné štěstí. Bez přehánění a klišé jsou to moje opory, to poznáš, když jsi sám a učíš se být sám se sebou.
Od trenérů, kteří působili například v arabských zemích, často slýcháme, že jejich role v tamních končinách je velmi nevděčná. K trenérským rošádám tam dochází příliš často. Zrovna váš klub Esteghlal FC má s trenéry větší trpělivost, že?
Co znamená nevděčná role? Pokud trenér čeká vděk, nemůže pracovat nikde. Vděk není, proto tu práci nedělám. K rošádám dochází i u nás. Já to zažil. Nemá cenu brečet, tak to je. Naše práce má dvě strany mince všude na světě. V tomto ohledu je to podobné kdekoli. My zažíváme super sezónu, daří se nám. Přišli jsme a tým byl na čtrnáctém místě, teď jsme třetí. Postoupili jsme z těžké skupiny Asijské ligy mistrů mezi 16 nejlepších a budeme hrát finále íránského poháru. Je to náročné a krásné zároveň a všichni víme, jak tenká je hranice. Je jasné, že jako cizinec jsi pod mnohem větším tlakem, drobnohledem, všichni čekají, co ukážeš. Musíš ukázat respekt vůči zemi, kultuře, naučit se jazyk.
Takže se učíte perštinu?
Přesně, učím se denně. I když jsem hrál v Německu, tak jsem se naučil řeč. Je to velmi důležité pro pochopení lidí a jejich mentality. Člověk se denně učí novým věcem. Například u nás běžné smrkání je tady bráno velmi potupně až nevychovaně.
V Česku jste si získal renomé především jako mládežnický kouč. Jaká je práce s mladými hráči v Íránu? Jak tam fungují mládežnické akademie?
Tady si myslím, že Írán nevyužívá potenciál svých talentovaných mladých hráčů a nemyslí na budoucnost. Akademie jsou v klubech, nemají řízený proces, tréninková hřiště jsou katastrofální. V tomto se projevuje jejich kultura neplánování.
Kvůli rakovině jste v sedmnácti letech musel skončit s kariérou fotbalisty Unionu Berlín, vrátil jste se do Česka a odnesl si doživotní následky. V jednom rozhovoru jste uvedl, že jste se během léčby vrhl na studium trenérské „C“ licence. Dalo by se tedy říci, že od tohoto velmi těžkého období jste se nakonec odrazil až k současnému velmi atraktivnímu angažmá. Jak se na ten sled událostí díváte zpětně?
Krásná otázka, jdeme na ni (smích). Těžké chvíle, neskutečný posun v životních hodnotách, pohledu na život, na zlozvyky, které se člověk za život naučí, otázky typu: Proč já? Co za tím je?
Hlavně vím, že nic není náhoda nebo smůla. Zjistíš, že to bylo logické vyústění dosavadního života uvnitř mě. Ano, při chemoterapii jsem absolvoval „C“ licenci a trenérství mě pohltilo. Pokud se podívám zpět, tak jednoznačně vím, že vše vystihuje slovo láska. Láska k tomu, co právě děláš, láska lidí, které potkáš, láska k fotbalu. Vše, čím člověk prochází má svůj smysl, je to zkouška, trénink. Ten nádor byl trénink. Všechna angažmá, učitelství, chyby, které člověk udělal, zkušenosti. Miluji tuto práci. Máš myšlenku, nápad a pak na chvilku v zápase vidíš, že ji hráči udělají, to je parádní pocit. Stane se ne tak často, ale pak to stojí za to. Ten prožitek je stejný, když kou uješ divizní Ústí nad Orlicí, U19 v Mladé Boleslavi nebo Esteghlal FC Teherán.
CEE Cup je úžasný
Jak vzpomínáte na účast na CEE Cupu, který jste v prvních dvou ročnících dokázal s Mladou Boleslaví vyhrát?
Skvělý turnaj, dvě finále v Ďolíčku. První proti Levski Sofia. Vyhráli jsme 1:0 gólem Honzy Miziče. A druhé finále proti Spartě s Davidem Holoubkem na lavičce, výhra 4:3. Pro nás, pro Boleslav to byla předzvěst výhry v celostátní lize, což byl extra úspěch celé Mladé Boleslavi.
Jak hodnotíte úroveň CEE Cupu ve srovnání se zahraničními mládežnickými turnaji?
Projekt CEE Cup je úžasný. Mám ten turnaj moc rád, v létě jsem se byl opět podívat. Myslím, že všichni v Česku mohou být na tento turnaj právem hrdí a jen tak dál. Organizace, obsazení, zabezpečení parádní.
Sledujete, jak pokračují kariéry vašich tehdejších svěřenců? Do ligy nakoukli například stopeři Křapka s Hůlkou, záložník Kateřiňák nebo útočník Klobása...
S klukama jsem v kontaktu, sleduji je. Jsem rád, že jsme je mohli s Adrianem Vizingrem, kterého považuji za jednoho z nejlepších trenérů u nás, trénovat a prožít krásné chvíle. Věřím, že se také něco naučili, my od nich mnoho. Nakonec vždy zjistíte, že ti nejlepší hráči jsou ti nejpokornější, nejprofesionálnější. Nejenom v mládeži. Nyní trénují hráče národního týmu Íránu, kteří pojedou na mistrovství světa. Omid Ebrahimi, Vooria Ghafoori, Pejman Montazeri, Roosbeh Chesmi, úžasně charakterní kluci.
Jaký máte názor na současný mládežnický fotbal v Česku? Jsou zde ideální podmínky pro výchovu nových fotbalových hvězd?
Můj názor je pozitivní, mám rád náš fotbal, naše hráče, jsou šikovní. Kdybyste slyšeli, jak pozitivně o našich hracích mluví Winni… Dělají se nové projekty, akademie, máme pěkná hřiště. Spousta lidí maká a tvrdě trénuje, absolvují školení, tréninky. Podporujme se, každý dělá nejlépe jak dovede. Jedno vím jistě, v českém fotbale je velký potenciál a pohybuje se v něm obrovské množství velmi schopných lidí. Potřebujeme se jen víc podporovat, respektovat, mluvit spolu a smát se.
Jiří Saňák
Narodil se 14. května 1978. Závodně hrál fotbal za Ústí nad Orlicí, po základní škole odešel studovat do Německa, kde nastupoval za Union Berlín. V 17 letech však onemocněl rakovinou, vrátil se do Česka a začal studovat trenérskou „C“ licenci. Jako trenér vedl například mládežnické týmy Slavie, Olomouce, Baníku Ostrava a Mladé Boleslavi, kde byl zároveň šéftrenérem mládeže. V české nejvyšší soutěži se objevil jako asistent v Jablonci a Mladé Boleslavi. Působil také u mládežnických reprezentací. Od listopadu 2017 je asistentem německého kouče Winfrieda Schäfera v íránském klubu Esteghlal FC, s nímž bojuje i v Asijské lize mistrů.
